Válka - věc současná, ne dávno minulá

Bože, buď milostiv a buď přítomný ve válkách. Proměňuj lidská srdce. Buď vůle tvá
jako v nebi, tak i na Zemi.

Právě jsem zkoukla dokument Krátké filmy z Iráku.

Vím, že jsou války, co to bylo a je za zvěrstva, slyšela jsem o tom ..ve škole, koukám se na to ve zprávách, čtu o tom v novinách, ale jako bych to věděla jen povrchně, ve skutečnosti jsem "nevěřila", že ještě nějaké války existují a co to vlastně je zač.

Za tu "krátkou" dobu, co jsem na světě, jsem už leccos slyšela a viděla a dalo by se říct, že postupem času mě méně a méně věcí šokuje, překvapí. Člověk si zvykne na negativně laděné zprávy, záznamy střílejících mužů, nejrůznější výbuchy a hrozivé obrázky, které se postupem času stávají být méně hrozivé, a člověk je pozuruje pouze jako pasivní divák v pohodlném a bezpečném místě svého domova. Jako kdyby se ty obrázky neděly ve skutečnosti, ale jen se zobrazovaly na obrazovkách našich televizí. ..Tohle mě šokuje, že se dokážu koukat na hrůzy bez nějaké vnitřní pohnutky, jen tupě přijmout informaci a poslat dál pryč z myšlení bez menšího neklidu, lítosti.

Stěžujeme si na kde co. Ať už v osobním nebo občanském životě. Naše svoboda je málo svobodná, naše demokracie ve skutečnosti demokracií není. Nechci teď soudit, jak to tedy je, chci to jen dát do kontrastu .. uvědomíme si někdy, že žijeme v zemi, kde není válka, (alespoň ne čemu se opravdu říká válka) ..a jsme si (aktivně) vědomi, že někde neprožívají mír... ?

Přiznám se, že prosby za světový mír mi přišly často dosti přitroblé, povrchní, ..možná za to může přitroublá propagace v amerických filmech, kde přáním spíše méně chytré a spíše více atraktivní missky byl onen světový mír. Ó, jak trapné. Dosah, význam, přítomnost a potřebnost této prosby jsem si nijak zvlášť neuvědomovala. Ó, jak trapná.

Nedávno mi krátce děda opět vyprávěl, jak jeho otec byl ve válce, můj praděda. Pokud si to dobře pamatuji, tak můj pradědeček 27x bojoval na blízko můž proti můži. Pokaždé přežil. To ale znamená, že 27 můžu zemřelo. Neptala jsem se dědy(možná, když jsem byla mladší, ale už si to nepamatuji), jestli jeho otec někdy něco vyprávěl, jestli se ho na to ptal, jak se s tim jeho otec vyrovnal, vyrovnával, jaký byl, jak se změnil, (pokud ano); napadá mě spousta otázek, ale bojím se zeptat, protože nechci způsobit bolest, nebo spíš připomenout bolesti a těžkosti té doby.

Můj praděda přežil. A po dlouhé a komlikované cestě se vrátil domů, domů za svou ženou a dvěma dětmi. A protože přežil, umožnil tak vzniku další generace (vlastně generacím). Z jednoho syna se stal kněz a další jeho syn je můj děda.

Válka, aniž bych to čekala, zasáhla i do mého života, i když takhle relativně vzdáleně.

Stará fotografie mi visí nad psacím stolem. Fotka s pradědou a jeho celou rodinou. Praděda je velký sympaťák, má upřímný veselý pohled ..na klíně mu sedí děda jako malý kluk. Z fotografie vyzařuje radost a klid, snad i vděk; soudržnost v rodině. Ale co přesně ten usměvavý děděček si prožil a jak s tim žil, to nevím. Snad se jeho bolesti v duši uzdravily.

Nemyslím si, že odteď je jedině správná věc, že když uvidím v televizi někajé hrůzy, že se musím soucitně rozbrečet. Myslím, že je občas dobré se zastavit a uvědomit si že ty hrůzy často nejsou jen výplodem dobrých scénáristů, ale že se odehrávají na této planetě, že jsou skutečné, že lidé, kteří tam jsou jsou skuteční, vojáci, kteří bojují, nejsou komparzisté, ale jsou to opravdoví lidi jako já, jako my; jako můj praděda. Nesledovat dění jako pasivní divák, kterého se nic netýká.

Bože, buď našim Otcem, dej prosím klidnou noc, těm kteří bojují o vlastní životy, těm, kteří skutečně vědí a uvědomují si v plném rozsahu, co je to válka, těm, kteří ji zažívají na vlastní kůži. Buď jim oporou, buď jejich světlem, nadějí. Amen